THEME OF THE WEEK

TÉMA TÝDNE: MÁMA

22. august 2012 at 19:41 | *posted by KeT
MÁMA.. svou maminku miluju. Je to ta nejlepší máma na světě!! Po celou dobu, co žiji, je tu pro mě, vždy mi se vším pomohla a stála při mě. Je tou nejlepší kamarádkou, nejlepší společnicí, rádkyní.. Mám jí nejradši ze všech.

Úplně je mi někdy líto, když jsem na ni hnusná. Jsem totiž dost náladový člověk a kolikrát na ni ošklivě vyjedu.. ale pak je mi to tak líto. Kolikrát si i nadávám, že jí neumím projevit více lásky. Neumím ji prostě tolik projevovat rodičům, i když je miluji nade vše. Kdybych se ke svým rodičům otočila zády, litovala bych toho celý život.

Maminko moje, byla jsi tu pro mě od narození, byla jsi mi jediným rodičem, když táta začal rozjíždět svou firmu a na mě a na bráchu neměl čas.. Vždycky jsi pro mě a pro něj udělala první poslední, a vím, že příjde chvíle, kdy ti to budu moc vrátit...

TÉMA TÝDNE: OPTIMISMUS V DNEŠNÍ DOBĚ

19. july 2012 at 12:32 | *posted by KeT
Myslím, že optimismus v dnešní době začíná dost rychle chybět. Všimly jste si někdy, že v televizi nedávají nic jiného, než špatné zprávy? Zprávy, při kterých člověk trne hrůzou a myslí si, že na světě není ani kapka dobra a lásky? Pravda je taková, že dnešní televize jsou jen o byznysu, a člověk hltá špatné zprávy víc, než ty dobré. Ale to, že neustále sledujeme jen to špatné, žene všechny k velké negativitě.. Znám mnoho lidí, kteří jsou pesimističtí a negativní až hrůza jak! Člověk se jich zeptá, jak se mají a oni odpoví: "Hrůza jako obvykle, stojí to za prd!" - co to je za odpověď? Když je svět kolem nás celý špatný, můžeme si i přesto říct, že se máme dobře. Já vždycky říkám, že se mám dobře.. i když tomu třeba tolikrát není. Každý člověk má ve svém životě problémy. Mé babičce našli nedávno nádor, a i když se mě lidé ptali, vždycky jsem řekla, že se mám dobře. Nechci svět hltit do další lítosti, která babičce stejně nepomůže.

Neříkám, občas na mě padne taková ta nálada, kdy si říkám, že pokud zůstanu v ČR, nenajdu v životě to, co hledám. Že je to tu jak v začarovaném kruhu - člověk se snaží najít práci, a i když ji najde, tak ho odrbou na všem, na čem můžou. A člověk jen tiše trpí a nemůže říct nic, protože je tak snadné dostat výpověď a tak nesnadné najít práci. A co má člověk dělat, pokud má děti, rodinu.. ? Nikomu nic jiného nezbývá. Celá tahle společnost nezadržitelně míří někam do pryč.. A nikdo se nad tím snad ani nepozastaví...

TÉMA TÝDNE: ČOKOLÁDA

1. july 2012 at 12:20 | *posted by KeT
ČOKOLÁDA ♥ Pro mnohé velká vášeň. I já jsem veliký milovník této lahůdky. Abych se přiznala, chutnají mi snad všechny - od mléčných, po bílé i hořké. Ale můžeme tyto čokolády vůbec nazývat čokoládou? Pravá čokoláda obsahuje vysoké procento kakaa - a tyto čokolády už jsou směskou nevím čeho všeho. I přesto je téměř každý miluje! Čokoláda umí navodit úžasný pocit spokojenosti, pomáhá při stresu. Měli bychom si ale dávat pozor, protože přeci jenom je čokoláda sladkůstka, abychom nepřišli o svou štíhlou linii :-)

Dnes jenom krátce, protože nevím, co bych o čokoládě měla dál psát - stačí jenom to, že je ÚŽASNÁ ♥

TÉMA TÝDNE: CESTOVÁNÍ

18. june 2012 at 20:50 | *posted by KeT
KONEČNĚ! Dočkala jsem se tématu, do kterého se mohu pořádně "položit" - Většina z mých návštěvníků asi postřehla, že cestování je mým velkým koníčkem. Proto, když jsem před chvíli spatřila TÉMA tohoto týdne, ihned jsem se pustila do psaní!
(FOTO © KeT - na obrázku je PAŘÍŽ! Nevím přesně která část, fotila jsem různě, když jsem plula lodí po SEINĚ)

Abych se přiznala, ani nevím, kdy jsem vlastně zjistila, že bez cestování je život vlastně nuda. Rodiče s námi (se mnou a mým bratrem) nikdy nikam extra nejezdili. Jó, každé léto jsme jezdili na kola do Znojma, k babičce do Krkonoš, dvakrát jsme byli s rodiči v Chorvatsku, a párkrát v Rakousku. A tím bych mohla asi můj seznam ukončit. Do světa jsem se pořádně podívala až s tanečním souborem, se kterým jsem se podívala do Běloruska, Bulharska, Polska a podobně. Možná tehdy jsem zjistila, jak je krásné trávit čas i mimo Českou republiku. Na základní škole mě pak nejvíce bavil zeměpis, dějepis a jazyk (v mém případě AJ) - a tak i výběr střední školy u mě byl jednoznačný, přihlásila jsem se na Cestovní ruch, kde úspěšně (velice úspěšně) dokončuji třetí ročník!
Se střední jsem měla možnost vycestovat už mnohokrát, a čím jsem starší, tím radši bych někam jela. Problém je u mě spíše ve financích, protože kdyby bylo po mém, tak trávím čas všude možné, jen né v Česku. Tím nechci říct, že mi Česko nepříjde jako krásná zem - to vůbec není pravda. Podle mě je Česká republika nádherná země!

Myslím, že svůj život budu pro cestovní ruch i nadále směřovat. Po vystudování střední školy bych se chtěla uchytit na Vysoké škole cestovního ruchu - tak uvidím, jestli mě příjmou :-) Cestování je mou velikou zálibou, a chtěla bych se tomu i více věnovat tady na blogu - jelikož po cestách člověk dokáže posbírat mnoho informací, zjistit spoustu nových věcí - a to je právě to, co mě na tom tak baví. Poznávat, dozvídat se, vidět..!
Třeba za pár let budu psát tento blog z úplně jiné země, než je Česká republika.. uvidíme, kam mě moje záliba až dotáhne! :-)

TÉMA: VÝROČÍ VYPÁLENÍ LIDIC A LEŽÁKŮ

11. june 2012 at 18:03 | *posted by KeT
Tento článek jsem zařadila do THEME OF THE WEEK, i když to není přímo téma týdne blogu.cz - ale jelikož nemám vytvořenou žádnou vhodnou rubriku, vložila jsem to sem! :-)
(Místo, kde dřív ležela obec Lidice! Fotku jsem našla na cs.wikipedia.org)

Historie (neboli dějepis) byl ve škole vždycky můj oblíbený předmět. Né, že bych měla extra hlavu na všechny významná data, ale 2. světová válka neskončila (a taky nezačala) před tolika lety, aby každý z nás o tom nic nevěděl. Víte, jak Německo miluji, při tomto tématu ve mě vždycky hrkne a bez milosti vyhrknu sto tisíc nadávek na jeho účet. Druhá světová válka se navždy zapíše i do naší - české historie.
Zrovna včera jsem v zahlédla, že v televizi dávají film LIDICE (abych se přiznala, ještě jsem to neviděla, protože mám takový dojem, že bych celý film probulela) - ovšem některé části filmu jsem viděla, protože jsme si ho s přítelem stáhli a on mi ukazoval jeho skvělou kvalitu - vtipné, já vím! To mi připomíná, že měsíc červen je ve znamení vypálení Lidic, ale taky Ležáků, které byly vypáleny asi 14 dní po Lidicích. Nebudu vás zdržovat zápisem, co se vše stalo, protože asi každý z vás ví, že muži byli postříleny, ženy většinou odvezeny do nějakých koncetračních táborů, nebo byly taky surově zastřeleny, a nebo byly i s dětmi odveženy do plynových komor. Děti, které se narodily s blond vlásky a modrými očky "vyhrály", protože díky tomu unikly své smrti a byly poslány na převýchovu do Německa (i když to taky asi nebyla žádná výhra). Obě vesnice pak byly vypáleny. Lidice byly naprosto srovnány se zemí - Němci prosím nechali vykácet i všechny stromy! Dnes na místě bývalých Lidic i Ležáků naleznete pietní místo, památníky, a podobně!

Nedávno jsem četla dopis Německého prezidenta, který jej poslal prezidentu Václavu Klausovi - omluvil se za zločiny spáchané v Lidicích i Ležákách! Mnoho lidí stejně nenašlo omluvu. Já na to můžu říct jediné - mě osobně nikdy žádný Němec nic neudělal, je sice těžko odpustitelné, co se tehdy stalo - ale moc dobře vím, že né všichni jsou ze stejného pytle. I Němečtí obyvatelé trpí světovou válkou, a naše paní učitelka nám vždycky říká, abychom s Němci nenavazovali řeč na toto téma. Na podzim jsem navštívila jedno muzeum v Bielefeldu, kde jsme dostali pěkné informace o 2. světové válce... Děti byly od malička vedeny k nenávisti, protože ve škole dostávaly např. matematické úlohy, které srovnávaly plat němce a žida, všichni, kdo byli pro A. Hitl. (ani to jméno se mi nechce psát) měli obrovské výhody (kluci mohli dělat řidičáky, dívky mohly chodit do kin a nosit halenky a sukýnky). Pro děti tu byly i mimo jiné prohlídky tanků a jiných bojových "nástroju a strojů" - jenže nikdo jim neřekl, kolik mladých chlapců zemřelo už ve válce. Němečtí kluci vstupovali do války proto, že si mysleli, že bojují pro svou zem, pro lepší život.. a nakonec vlastním životem většinou zaplatili. Jak je vidět, tak Áda byl opravdu asi vypatlanej, i všechny obrazy znázorňující Germánskou rasu nechal přemalovat - Germáni byli na obrazech vykresleni jako tmavovlasí lidé (obraz od jistého umělce - nevím jméno - kde se nachází skupinka hnědovlasých Germánů se špinavými prasaty - Áda nechal přemalovat na skupinku BLOND GERMÁNŮ s čistými prasaty!!!) - nevím, kde vzal dojem, že Germánská rasa jsou blond - když on sám moc blond teda nebyl!!
Myslím, že samo Německo za své činy zaplatilo velkou cenu - nevím kdo z vás ví, ale většina měst, především v té západní části byla bombardována, a většinou z 80-100% zničena! Také město Drážďany zaplatilo - můj děda mi nedávno říkal, že jeho tatínek pozoroval oranžové nebe a plameny, které šlehaly neuvěřitelně vysoko - jak toto nádherné město hořelo. Můj děda přitom bydlí v Podkrkonoší, nedaleko města Železný Brod!
Na jednu stranu je to těžké odpustit, na druhou stranu, když vidíte slzy v očích Němců, je těžké na ně svalovat vinu - nová generace za chyby svých dědů nemůže! Myslím, že téměř každý mladý Němec měl v rodině někoho, kdo byl v Hitl. straně - nebo se podílel na těchto ohavnostech.. Je na vás, jak se k tomu postavíte.. Většina lidí nebude mít Německo nikdy v oblibě, někdo ano.. i přesto všechno, o čem můžeme říct, že naši generaci vlastně ani nezasáhlo.

TÉMA TÝDNE: ODPOUTÁNÍ MYSLI OD TĚLA

14. may 2012 at 20:08 | *posted by KeT

Popravdě, každý toto téma pojme podle svého, každý má totiž představu o odpoutání mysli trochu jinou. Já osobně se velice ráda zajímám o psychologická témata - když vám teď řeknu přesně o co - půlka z vás se bude smát, ale o tom už je život, a každý má zájem o něco jiného. Baví mě číst knihy na téma minulých, přítomných a budoucích životů, na téma, jak se naučit žít vlastní život, protože vše, co se nám děje, se děje z určitého důvodu a našimi rozhodnutími tvoříme náš svět a naši budoucnost /tím i naše další životy, které na nás čekají/.
Co já si vlastně představím při odpoutání mysli? Každý z nás má svou duši, která sídlí v našem tělíčku - v tělíčku, které tvoří činy.. Někteří lidé na tomto světě jsou už na vysoké úrovni, a tak dokáží svou duši z toho tělíčka vytáhnout ven, něco jako když člověk umře - prostě se dokáže dostat mimo tělo. Dokáže se dostat na místa, o kterých my, normální lidé, třeba nemáme ani potuchy. Dokáže tak relaxovat, dokáže vidět věci jinak. Určitě to musí být velice zajímavý pocit.
Podle mě je velice těžké toto nějako popsat. (Nejsem tu od toho, abych lovila přes internet nějaké odborné psychologické názvy, když půlka z vás pod tento článek napíše, že je dobře napsaný, aniž by ho četla!!!).

Podle mého názoru dokáže lidstvo věci, o nichž ani nemá potuchy. Dokáže vidět věci, o kterých se někomu zdá v těch nejtajnějších snech. Mnozí z vás se budou teď smát, klepat si na hlavu - ale to už je váš boj, když si myslíte, že nic takového neexistuje. Mohla bych na toto téma psát půl dne, ale možná někdy příště :)

TÉMA TÝDNE: ORIGINALITA

8. may 2012 at 14:53 | *posted by KeT

Jelikož jsem předešlé téma nestihla nějako napsat, tak se rychle musím vrhnout na tohle, protože týden je vždycky rychleji pryč, než stihnu zareagovat.

ORIGINALITA, podle mě v dnešní době celkem nesnadná věc. Je to totiž tak, že v sériové výrobě se vyrobí milion kusů stejného trička (a néjen trička), to se pak hromadně doveze do sítě obchodů, jako je například New Yorker, a vy pak jdete po městě, a každý druhý má to stejné tričko (možná jen barva se liší). Možná i proto do New Yorkeru vůbec nechodím, protože mi připadá, že každý mladý člověk u nás nakupuje v tomto obchodě, a abych se přiznala, ani se mi tam kolikrát ta móda nelíbí, a když ano - tak je to šíleně předražené, na takový obchod! Neříkám, že by mi vadilo mít něco stejného jako má někdo druhý! To vůbec ne - když má někdo stejnou věc, tak si řeknu, že aspoň mám vkus, když se to líbí i druhému - ale vše má své meze. Mít stejné tričko jako tisíc dalších dospívajících ve městě mi teda zrovna nelichotí. Možná i proto své kousky ráda nakupuju někde mimo ČR, a především v obchodech, které se nenachází v našem městě!

Nemyslím si, že bych byla originální - a ani se o to popravdě nesnažím. Nemám ani potřebné finance, abych nakupovala v nějakých butikách, kde je vše po jednom kousku, a ani nemám nervy si své oblečení sama vyrábět či upravovat. Jsem asi moc líná, jak by někdo mohl říct, ale pravda je taková, že né každý se narodí zručně či kreativně vybaven - nechci to na to svalovat, ale když se vidím, jak kolikrát zápasím s oblečením, když k tomu chci přišít knoflík - to je jak kdybych bojovala s býkem! :D Vystupuji, vyjadřuji se, a oblékám podle své povahy a vkusu. Když se mi v obchodě něco líbí, a příjde mi to za dobrou cenu - tak proč ne. Příjde mi, že poslední dobou je móda čím dál tím větší byznys (a aby taky ne, když módní chce být každý!), ale nemohu si pomoc, když kolikrát vidím to oblečení - i kus hadru na podlahu je možná kvalitnější, a když se člověk koukne na cenovku, tak se mu div neprotočí panenky. Snažím se nakupovat levně, protože drahé věci u mě vydrží stejně jako ty levné, jsem hold taková, že mě všechno stejnak časem omrzí, pokud si to nějako extra nezamiluju. A navíc, člověk má ze svých úlovků ihned mnohem větší radost, když je sežene levně (tím teda prosím nechci říct, že nakupuji někde v sekáčích - i když věřím, že se tam dají sehnat mimořádné kousky. Sama ze sekáče nic nemám, protože mi prostě vadí představa, že to někdo přede mnou nosil - hahá, teď vypadám jako nějaká rozmazlená pipina, ale opravdu si nemohu pomoc! :D)

TÉMA TÝDNE: MINULOST

24. april 2012 at 17:49 | *posted by KeT

MINULOST. Je to součást našeho života, společně s přítomností i budoucností. Někteří lidé na minulost neradi vzpomínají, nechtěli by jí vrátit (i když to ani nejde, samozřejmě), jiní lidé se zas do minulosti často vracejí, přemýšlí o tom, co bylo. A jiným je to třeba i jedno! (:D) Abych řekla pravdu, podle mě naše rozhodnutí tvoří náš vlastní život, a i když jsme v minulosti udělali různé chyby, udělali jsme je proto, abychom je v budoucnu neopakovali a polepšili se z nich.
Minulost nám pomáhá vytvořit lepší budoucnost, protože bychom měli čerpat z našich prožitků, z toho, co jsme zažili, z toho, co jsme se naučili, z toho, s kým jsme se seznámili.
I kdyby naše minulost byla sebehorší, už se nevrátí zpět. Přítomnost nám dodává sílu a minulost nám pomáhá učinit štastnější kroky do budoucna. O tom minulost je..

TÉMA TÝDNE: SVĚTLO

16. april 2012 at 15:07 | *posted by KeT

No, popravdě jsem doufala, že se objeví konečně nějaké rozumné téma týdne. Světlo za moc rozumné nepovažuji, protože prostě není v mé moci nějako se o světle rozepisovat či jej vysvětlovat. Světlo je pro nás totiž tak běžná věc, že nikoho nenapadne nad tím ani uvažovat.
Víte co mě úplně poprvé napadlo, když jsem si přečetla název témata týdne? Nenapadla mě žárovka, ani slunce - ani nic jiného, co vydává světlo. Úplně první mě napadl slepý člověk. Nevím proč. Napadlo mě, že tenhle člověk už žádné světlo nevidí, možná jen ve svých představách. Vidí prostě jen tmu a nic víc. Člověk, který světlo zažil a už nemá možnost jej nikdy spatřit asi o světlu přemýšlí víc a jinak než my ostatní, kteří jej považujeme za úplně normální a běžný jev. Díky světlu vidíme, díky světlu se dokážeme pohybovat i ve tmě, díky světlu nepropadáme depresím tolik, jako bychom jí propadali ve tmě.. Díky světlu můžeme normálně žít!

VELIKONOCE

10. april 2012 at 14:10 | *posted by KeT
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, barvily jsme s mamkou vajíčka, taťka měl konečně jeden den volno a vzal mě a mého mladšího brášku na koledu. Měli jsme pomlázku a malou červenou látkovou tašku s bílými puntíky, do které jsme si dávali vykoledované dobroty. Mamka na nás čekala doma, a už pro nás také měla připravený balíček sladkostí.. Zní to, jak kdyby to bylo před spusty lety (a také že to před spousty lety bylo..)

S přibývajícím věkem a hlavně s přicházející pubertou jsem Velikonoce opravdu nesnášela. Barvení vajíček mě nebavilo, Velikonoce mi přišly trapné - hlavně proto, že mi přišlo, že k nám choděj sousedi jenom proto, aby se u nás mohli napít něčeho "tvrdšího". Potom jsme se přestěhovali na pár let k babičce, když jsme koupili barák a museli jsme prodat byt ve městě. To období k nám nikdo nechodil, protože jsme tam nikoho neznali.
Pak jsme se ale přestěhovali do baráčku, a jak to chodí na vesnici si asi každý dokáže představit. První rok jsme byli doma, chodili k nám zástupy ožralých chlapů a to bylo na mou maminku dost. Další Velikonoce jsme se rozhodli, že odjedem k babičce a dědovi na chalupu do Podkrkonoší.

Teď jezdíme pravidelně každý rok na chalupu, a můžu říct, že mám Velikonoce zase ráda. Babička má vždy napečíno, navaříno, večer se pletou pomlázky a další den (tedy na Velikonoční pondělí) se prvně koleduje v chaloupce - tedy dostanu od chlapského zastoupení na zadnici já, babička, moje milovaná maminka a teta (ještě je tam sestřenka, ale té je 7 a ještě chce koledovat s chlapy :D). Po té všichni (kromě babičky a dědy) vyrážíme ke strejdovi - který tam má vždycky také celou rodinku, a pak ještě k tetě. Takže se vždycky po roce vidíme s celou rodinkou z taťkovi strany. A je to moc fajn, jsem ráda, že se s nimi vidím aspoň jednou do roka..

TÉMA TÝDNE: JÁ

26. march 2012 at 15:16 | *posted by KeT
Pozn.: Na tomto obrázku nejsem já. Nalezeno na TUMBRLu.

Každý člověk na téhle zemi má svou povahu, své vlastnosti, chování, zvyky, tradice, přátelé, zájmy - prostě každý se liší, nikdo není úplně stejný. Co bych mohla říct o sobě? Jsou lidé, kteří mě mají rádi, příjdu jim sympatická, hodná, přátelská, vtipná, chytrá, chodí si ke mě pro rady - na druhé straně jsou lidé, kteří mě rádi nemají, myslí si, že jsem sobecká, nafoukaná, protivná, a nevím co všechno.
Myslím, že mám řadu dobrých vlastností, ale mám i ty špatné. Jak bych sebe popsala já? Myslím si, že jsem naprosto obyčejná - nejsem nádherná, ale ani né ošklivá, nejsem štíhlá, ale nejsem ani tlustá, řekla bych, že jsem inteligentní a na většinu věcí i dost chytrá a chápavá, jsem velice citlivá, ohleduplná, pro některé i sympatická, vtipná, ale také jsem sobecká, občas nafoukaná, líná, urážlivá, nejsem dost zručná, jsem nejistá a v některých případech (především před větším počtem lidí) stydlivá a velice náladová (a kolikrát až protivná).

Hodněkrát se mi již stalo, že mi lidé řekli, že jsem jim byla nesympatická do té doby než jsem promluvila - protože jsem ten typ, že si chodím s nosánkem mírně nahoru, ale to není tím, že bych si přišla nadřazená - ale pořád mi padá ofina do obličeje :D

TÉMA TÝDNE: MHD

8. march 2012 at 18:31 | *posted by KeT
.. Jó, kéž by byly tak prázdné

Když zrovna mám školu jinak, než má moje milovaná maminka práci - tím pádem mi nezbývá nic jiného, než jet busem. Ráno nasednu na linkáč (když není úplně narvanej, je to docela pohodová jízda). Příjedu do města, a snažím se chytnou první MHD, do kterého se aspoň vejdu.
Abych upřesnila mou ranní situaci: Pardubice, jako studentské město + má škola v oblasti dalších milion SŠ a Univerzit = člověk musí mít štěstí, aby se dovezl ke škole.
Když už se tedy nasoukám do nějakého MHD, většinou stojím namáčklá u dveří jako sardina a modlím se, abych co nejrychleji mohla vystoupit. Na to, že se lidé cpou jsem si už zvykla. V zimě je to ještě poměrně dobré - horší to bude opět v létě, až bude pařák. Nedokážu si ani představit, jaké to zas bude, až budou všichni uleptaní od potu, funět a nevím co. Ze školy je doprava o něco lepší, snad krom pátku, když všichni končí ve stejný čas (nebo mi to tak příjde) - to je tedy taky nadlidský výkon se dostat vůbec do MHD.
Abych si ale zase pořád jenom nestěžovala. Autobusy v našem městě jezdí opravdu často a téměř všude - takže není problém se někam dostat. Většinou teď jezdí nové autobusy i trolejbusy, takže je přece jenom to cestování na vyšší úrovni. Horší je to s cenou jízdenky (jízdenka na pár zastávek mě stojí víc, než ta, kterou jedu mimo město :D)

KeT
 
 

Advertisement